O duši pro duši

A Honza že si vyžehlí košili. Přinesl si tedy prkno, žehličku, a začal hledat "nalejváček," tu malou nádobku, kterou do žehličky lijete vodu. Na obvyklém místě nebyl, tak jsme začali podezírat fretky, zda si ho nenasyslily do své syslírny, ale ani v syslírně nebyl. Oba jsme hledali, a najednou se Honza podívá na prkno, a ejhle - nalejváček tam. Ale ani já, ani on jsme ho tam nedávali.... Honza z toho byl dobře vykulenej, ale nebál se, spíš jako "no to mi teda pověz, kdo ho tam dal..." Začala jsem přemýšlet, kdo, proč..... chviličku jsem přemýšlela, a pak mi to došlo. Bylo 16.12.... a když jsem Honzovi řekla, ať si uvědomí, kolikátého je, rozzářil se a zněžněly mu oči - babička by měla narozeniny. Ještě teď, když to píšu sem, po mně krásně přechází mrazík. Tak jsme na ni zavzpomínali (já ji neznala, ale H. o ní čas od času mluví.) Byla to krásná ukázka, důkaz, chcete li,  že jemnohmotný svět se umí nechat projevit i velmi hmatatelně. Protože já tam ten nalejváček opravdu nedala, H. se taky dušuje že ne, a najednou ležel na prkně, ve výšce tak metr od země. Ale byla jsem moc ráda, že se Honza podobných zážitků nebojí, nebo možná už přestal bát.